Ostrava se dostala na stránky literatury v mezinárodním měřítku několikrát. Bylo by zbytečné snažit se účastníkům procházky vsugerovat, že o tomto městě psal Marcel Proust. Přitom má ale vycházka za cíl to, co je právě pro Prousta, který byl mimo jiné bystrým a jemným pozorovatelem krajiny, hluboce příznačné: najít. A jeden ze spisovatelů, známý všem, napsal v románu Žert apoteózu našeho města, začínající těmito slovy: “Nasedl jsem na lokálku, starou tramvaj jezdící po úzkých kolejích a spojující vzdálené ostravské čtvrtě, a nechal se jí unášet. Nazdařbůh jsem pak z tramvaje vystoupil a nazdařbůh zase nasedl na tramvaj jiné tratě; celá ta nekončící ostravská periferie, v níž se v prapodivném skladu mísí fabrika s přírodou, pole se smetišti, lesíky s haldami, činžáky s venkovskými staveními, mne zvláštním způsobem přitahovala a rozrušovala...”
Z Prokešova náměstí, nazvaného po důležité postavě ostravských dějin – starostovi Janu Prokešovi, se vydáme vilovou čtvrtí a parkem na prohlídku ostravské periferie, ústředního motivu všech moderních velkoměst, zvláště těch průmyslových. Náměstí vévodí téměř 86 metrů vysoká radniční věž, která se tyčí i nad vilkami v sousedství. Je to snad jediná radnice tak velkého města, sousedící s vilovou zástavbou. A právě protiklady představují základní skladebný princip Ostravy. Na cestě projdeme idylickým světem vilové čtvrti a městského parku, mineme sídliště bezdomovců v chátrajícím areálu garáží, podejdeme haldu dolu František, zvanou též Vítězný únor, a okrajovou čtvrtí zamíříme do Petřkovic. Tam nad vodami řeky Odry tábořili lovci mamutů, začalo se těžit uhlí, právě tam se ještě i dnes lze ztratit v temném lese. Je to čtvrť, kde vítr čechrá vlasy starousedlíkům v malých hornických domcích, zbohatlým přištěhovalcům v luxusních vilách, sportovním nadšencům na kurtech nacházejících se v místech bývalé skládky dřeva a uhlí a turistům ztraceným mezi budovami bývalého dolu Anselm...