Dramatické texty tvoří již více než dvě tisíciletí nedílnou součást divadelního umění. Vznikaly a vznikají v různých jazykových kulturách, zpravidla však vždy v úzkém vztahu s dobovými divadelními a uměleckými konvencemi či naopak v protikladu k nim. Většinou byly navíc psány s cílem, aby byly uvedeny na scéně, aby byly hrány. Nicméně od Aristotelových dob víme, že se dají poměrně úspěšně i (pouze) číst. Z mnohých divadelních her se v průběhu času staly texty, které jsme si zvykli řadit do kategorie „klasických děl“. Kde vůbec končí klasika a začíná současnost?
Taková díla zpravidla známe (podle názvů), učíme se o nich (na různých stupních škol), jejich znalost se hodí (v rozličných textech, kvízech či zkouškách). Tu a tam se některé z těchto textů pro divadlo objeví na jevištích současných divadel, některé dokonce čas od času vyjdou. Někteří odvážlivci je možná dokonce i četli, většina se však spokojila pouze s rámcovou znalostí jejich podoby.
Nabízí se však otázka: co si čeští čtenáři mohou ve své mateřštině z francouzské dramatiky přečíst? Mají vůbec překlady, které by je ke čtení lákaly? Překládají se francouzští klasikové podobně jako se například v tuzemsku znovu a znovu opracovává odkaz Shakespearův? Co takový Molière? A jak se česká překladatelská tradice vypořádává s převody dramatických děl? A proč se vůbec cizojazyčné texty pro divadlo překládají? Kdo? Pro koho? A za jakým účelem? Odpovědi přitom možná nebudou vůbec tak snadné, jak by se mohlo zdát...
Petr Christov je překladatel, divadelní kritik a teatrolog. Přednáší na Filozofické fakultě UK, kde působí jako vedoucí Katedry divadelní vědy. Věnuje se zejména dějinám francouzského divadla, divadelní kritice a teorii divadla a dramatu. Z francouzštiny překládá divadelní hry (mj. Xavier Durringer, Didier-Georges Gabily, Maurice Maeterlinck, Michel Vinaver), povídky, romány (Muriel Barbery, Nina Bouraoui, Olivier Cadiot, Virginie Despentes aj.).