Rodina, kterou popisuji ve své kasuistice spadá do kategorie - chudá rodina - je tak vnímána svým okolím i se chudou cítí. Rovněž objektivně vykazuje znaky chudoby. Žije pouze na sociálních dávkách, pod hranicí životního minima. Obývá byt o dvou pokojích a kuchyni. Rodiče jsou sezdáni. Mají čtyři děti ve věku 6 - 9 let. Jednou porodila matka dvojčata. Otec je absolventem zvláštní školy. Při rozhodování na jakou školu nastoupí jeho děti preferoval školu zvláštní. Jako důvody uváděl, že jsou tam dobré učitelky, ve třídě je méně dětí a jsou mezi svými.

Momentálně je ve výkonu trestu. Pokud byl doma, snažil se příležitostně přivydělat např. při demolicích. Otec hraje v této rodině důležitou úlohu.

Znáte takové případy? Co v takové situaci může udělat učitel? Jak může spolupracovat se sociální pracovnicí?

Matka přišla ze slovenské osady, absolvovala 7 tříd zvláštní školy. V Ostravě žije 10 let, neumí dobře česky, na Slovensku mluvila převážně romsky. Sama má problém si něco vyřídit na úřadech, přesně nerozumí co se po ní chce, ani neumí sama formulovat své potřeby. Dokud byl doma manžel vyřizoval všechno on. Manžel je v současné době ve výkonu trestu.

V průběhu rozhovoru vystupoval do popředí pocit bezmocnosti nad bezútěšnou finanční situací. Opravdu prázdná spíž, matka si zoufá, že si bude muset jít někam půjčit pokud jí nepůjčí nikdo známý, bude muset za lichvářem, který půjčuje na 50% úrok. Hlavně z těchto z těchto důvodů je škola a vše co s ní souvisí odsunuto do pozadí. Pro ni je prioritou fyzicky přežít.

Dvě z dětí nebyly v 7 letech řádně zapsány do základní školy ani neabsolvovaly pedagogicko - psychologické vyšetření. Na otázku "proč jste nebyla u zápisu" odpověděla, že zapomněla. Nebyl tedy u nich vyřízen odklad. Dvě z dětí, už téměř osmileté nechali zapsat na základní školu až poté co pro ně bylo vyřízeno na škole, že mohou přijít po termínu na dodatečný zápis.

Po třech neúspěšných měsících na základní škole na návrh školy absolvují PPV a jsou přeřazeny se souhlasem rodičů na školu zvláštní.

Matce se znatelně ulevilo, má pocit, že její děti na základní školu stejně nepatří.

Důvody proč by měly chodit na stejnou a zvláštní školu jsou pro matku logické - budou ráno jezdit spolu, stejným autobusem. Děti budou mezi svými, nepotřebují tolik pomůcek a nemusí se s nimi učit, což by ani nezvládla. Zvláštní školu vnímá matka jako standard. Matka popisuje vstup svých dětí na školu základní jako velice náročný. Děti velice často nerozumí učitelce co po nich vyžaduje, nemají pomůcky, které matka nekoupí, protože jak zdůrazňuje jsou drahé a nezbývá jí na ně.

Děti to ve škole nebaví! Sociokulturní prostředí, ve kterém děti vyrůstají, je nepodnětné, matka si s dětmi nehraje, nepovídá, děti mají špatnou slovní zásobu, dvě z dětí mají vadu řeči.

Jediný komunikační prostředek je televize, u ní, jak říká matka, vydrží děti celé dny. Pokud nefunguje nebo je nucena ji dát do zastavárny, jdou se děti dívat k příbuzným. V této rodině se mluví hodně romským etnolektem češtiny. V domácnosti, tak jako ve většině romských rodin, nejsou knihy ani časopisy.