Postřehy z mé praxe na Jugendamtu ve Vídni
V rámci programu Leonardo da Vinci jsem v období 10. 9. - 9. 12. 2007 vycestovala na zahraniční praxi. Mým cílem byl Jugendamt města Vídeň. Volba města a praxe nebyla vůbec náhodná. Již dříve (letní semestr 2004) jsem totiž využila možnosti vyjet do zahraničí na studijní pobyt, tentokrát v rámci programu Sokrates. Jednoduše se mi tam líbilo, takže jsem se dále zajímala o další studijní programy, abych se nejlépe na to samé místo mohla na nějakou dobu vrátit. Hezké vzpomínky mě táhly zpět. Ale jak se říká "dvakrát nevstoupíš do téže řeky". Je rozdíl docházet do školy mezi „bezstarostné“ studentíky a plnou pracovní dobu na magistrát, kde se člověk mnohdy setkává s drsnou realitou.
A proč Jugendamt? Během mého prvního pobytu se mi podařilo zajistit si povinnou souvislou dvoutýdenní praxi právě na Jugendamtu, v tomto případě v 15. okrsku. Čtrnáct dní je ale velmi krátká doba na to, aby člověk pochopil více souvislostí. Ale 13 týdnů na úřadě plnou pracovní dobu!! To už na člověka dýchne i „tíže zodpovědnosti pracujících“, s níž se student zejména v počátcích velmi těžko sžívá.
Jugendamt ve vídeňském okrsku 6-9 – Úřad pro mladistvé a rodiny; sociální práce s rodinami; je oddělením vídeňského magistrátu 11 (krátce MAG ELF), který disponuje ve Vídni hustou sítí regionálních pracovišť (je jich celkem 18). Pracoviště „Sociální práce s rodinou“ je v příslušném okrsku prvním místem „pomoci“ - ať už v jakékoliv formě - pro děti, mladistvé a rodiny v obtížných životních situacích. Jsou zde podávány informace, poradenství, podpora, zprostředkování; další nabídkou pro klienty je tzv. prevence před vystěhováním, mobilní práce s klienty, psychologické poradenství. Veškerá činnost je zde zaštítěna vídeňským „Jugendwohlfahrtsgesetzes“. Výstižným mottem úřadu je: „Podpora rodin – podpora dětí“. Jugendamt je tak svým zaměřením obdobou sociálně právní ochrany u nás. Klienty tedy tvoří nezletilé děti, ale jednáno je zejména s jejich zástupci.
Co se týče mého přijetí jakožto zahraniční praktikantky v téměř dvacetičlenném kolektivu sociálních pracovníků, tak to bylo vesměs velmi vstřícné. Bylo sice pár pracovníků, kteří mluvili naprosto šíleným dialektem, k těmto jsem si cestu ani najít nemohla a považuji také za samozřejmé, že člověku jsou někteří lidé blíž, sympatičtější než ti druzí. Konkrétně má vedoucí praxe, s níž jsem po dobu tří měsíců sdílela jednu kancelář, byla člověk velice zajímavý, ale nejdůležitější bylo, že to „uměla“ s klienty, a mohla mi tak předat cosi přínosného pro mou vlastní praxi. Sympatické bylo také to, že jsem měla svůj pracovní stůl a nebyla jsem zneužívána k podřadným pracím jako vaření kávy apod.
Ráda bych se s Vámi podělila o pár profesních postřehů z oblasti sociálně-právní ochrany dětí, které jsem za 3 měsíce mé praxe vypozorovala. Zmínila bych v prvé řadě to, že Jugendamt velice úzce spolupracuje se sociálními pedagogy krizového centra. V případě, že totiž hrozí v rodině jakákoliv forma ohrožení dítěte, zasahuje sociální pracovnice umístěním dítěte nejčastěji právě do krizového centra, zřídka do profesionální pěstounské rodiny – s tímto pojmem se v Česku setkáváme teprve krátce a navíc v jiném pojetí. V krizovém centru pak dítě setrvá nejdéle 6 týdnů (u profesionálních pěstounů pak maximálně 8), přičemž v tomto období sociální pracovník intenzivně spolupracuje s původní rodinou dítěte na změně, která brání navrácení dítěte do rodiny, eventuelně se hledají jiné varianty (umístění u dětském domově, adopce apod). Umísťování zejména menších dětí do krizového center pro mě bylo obzvláště emocionálně zatěžující. Po dobu mimo pracovní dobu přebírali pracovníci krizových centrech v omezené míře pravomoce sociálních pracovníků, tudíž nikdo z úřadu nemusel o víkendech a po pracovní době sloužit nám známé pohotovosti.
Dále bych zmínila, že v roce 2000 proběhla reforma týkající se dětských domovů. Dnes už v Rakousku nenajdeme obrovské dětské domovy. Právě naopak dětské domovy mají podobu malých bytových jednotek pro maximálně osm dětí, přičemž denní službu vykonávají vždy 2 sociální pedagogové, v noci jeden.
Pár slov o tzv.Besuchscafé/návštěvní kavárně, které fungují na bázi písemné smlouvy mezi sociálním pracovníkem a klientem. Určeny jsou rodičům, kteří dlouho neměli z jakéhokoliv důvodu (většinou po rozvodu, po předání dítěte do pěstounské péče) kontakt se svým dítětem, nebo je zprostředkování tohoto kontaktu nemožné prozatím jinou cestou (například rozvedení rodiče spolu nevychází, při každém setkání se hádají). Jde o většinou dvouhodinová setkání v příjemném prostředí za účasti sociálního pracovníka. Prostory návštěvní kavárny slouží pouze k tomuto účelu a jsou vyhrazeny mimo úřad. Účast sociální pracovnice po dobu setkání rodiče s dítětem je důležitá zejména při prvních kontaktech, kdy není předem jasné, jak bude dítě na rodiče, kterého delší dobu nevidělo, reagovat. Jde o bezplatnou nabídku, dočasného charakteru - maximálně je možné uskutečnit šest setkání (ve výjimečných případech 12). Pokud ani poté rodiče/zákonní zástupce dítěte nenajdou společnou řeč v otázkách návštěv dítěte, mají možnost využít podobnou nabídku města Vídně, tentokrát už placenou.
Neocenitelné byly různé exkurze do zařízení, které spolupracují s Jugendamtem. Zmínila bych referát pro adoptivní a pěstounské děti, SOS-dětská vesnička Wienerwald, Centrum pro plánované rodičovství, dům pro ohrožené ženy, klinika pro novorozence, mobilní práce s rodinami...
Myslím, že během tříměsíční praxi jsem měla možnost relativně bohatého pochopení dané problematiky. Nabyla jsem také pocitu, že sociální pracovník je v Rakousku relativně renomovaným místem. Není přetížen a má tedy dostatek času na individuální práci se svými klienty a navíc je velmi podporován ze strany magistrátu, např. tak, že má možnost alespoň jednou za měsíc supervize u supervizora, kterého si vybere, dále je organizací poměrně často vysílán na nejrůznější školení a dovzdělávání. Také je sympatické zaučování „nováčků“ v praxi sociálně-právní ochrany dětí, které trvá celý rok.
V závěru bych si nemohla odpustit podotknout to, že poznaní života, lidí v cizí zemi je velice obohacující. Vřele všem doporučuji sebrat odvahu, sbalit batohy a na alespoň krátkou dobu jet za poznáním někam „za kopečky“. Člověk má také čas si uvědomit, co vlastně znamená „doma“.
Ivona Zlámalová
leden 2008